NOVÉ WWW - sledujte mne tam - Tohle jsem já bez příkras

22.02.2021 13:46

Přátelé, veškeré info o zumbě a mé další práci najdete na mých nových stránkách luciefarah.cz | blog Najdete tam moje nové články a další informace. O stránky budu pravidelně pečovat a dodávat tam hodnotné informace. Postupně tedy informace i z těchto stránek, přesunu tam. 

Kopíruji sem můj poslední článek, abyste byly v obraze a těším se na vás na živo nebo v novém online prostoru.

Je 1:11 ráno (musím to rychle naťukat dcerám na mobil, takový náš zvyk) a já, žena milující spánek, píšu tento příspěvek.

Poslední dva týdny mě, tedy kromě Covidu, zaměstnává tvoření nových www, nového blogu, nových FB stránek a Instagramu a já mám poprvé pocit, že si tvořím nějakou podnikatelskou strukturu a řád.

Zároveň mi to přijde trapné a vystupuji z mé komfortní zóny několikrát za den.


Když jsem se v listopadu vrátila po 18ti dnech offline ze Sahary, řekla jsem si, že se do online prostoru už nevrátím. Jenže situace je jaká je a mě všechny ty technologické vymoženosti dnešní doby utíkají a protože mi už tolik netikají mateřské hodiny, mám najednou více prostoru pro sebe a své online podnikání z pláže.


Ano z pláže, protože pak bych klidně mohla být na Havaji u mé nejstarší dcery a nemít pocity viny, že tam je beze mě a násilně se učit, jak být matkou na dálku, když na to psychicky nemám.

A protože všechny ty moje články jsou takové „hezky uhlazené“, vždy to má nějakou hlavu a patu (alespoň se o to snažím), nějakou hlubokou myšlenku a poučný závěr na konec, řekla jsem si, že dnešní příspěvek zakončím malým představením sebe samé bez příkras a estetických úprav:


1. Jsem emoční typ, tak trochu přecitlivělá ve všech směrech. Takže řvu u všech možných filmech, i u komedií. Řvu i v obchoďáku, když zrovna hraje melancholická písnička. Jsem plačtivá, ale i pěkná hysterka. Manžel by mohl povyprávět. Nicméně nejvíce mé emoce vystihují slova přítele mé dcery, který s námi strávil den: „Tolik emocí v jeden den jsem nezažil za celý život.“

2. Dokážu být ale i v naprostém klidu, když se ostatní rozčilují nebo se podivují. Mám posunuté hranice v tom, že mě prostě spousty věcí u druhých nevadí. Obecně mi málokdo vadí. Přisuzuji to toleranci a empatii, jejichž velkou míru jsem zdědila po mém tatínkovi. Jsem pozitivní optimista. Prostě můj život je přátelský vesmír. Někdy si jen nesmím zapomenout sundat růžové brýle.

3. Od 4 let jsem si přála být učitelkou v MŠ. Dost jsem se na toto povolání připravovala – talentové zkoušky, hra na různé hudební nástroje, hlídání dětí atd. V 7mé třídě mi ale doktor nepodepsal papíry na pedagogickou školu (r. 88, strejda v Austrálii). Čára „přes životní rozpočet“. Všechno najednou muselo být jinak. Naštěstí jsem se k práci s dětmi vrátila – jako au-pair v UK a v USA, skrze dětskou zumbu a samozřejmě vlastní děti.

4. Jako miminko jsem měla „strojek“ na kyčlích. Doktoři mi predikovali, že po prvním dítěti skončím na vozíku. Musela jsem přestat dělat judo, závodně tančit, dělat atletiku. O to větší vděk a pokoru dnes cítím, když mám tolik dětí kolik mám a dělám to, co dělám.

5. Mám 4 děti a nechtějte po mě, abych vám říkala, že mám jen 3. Dlouhou dobu jsem naši andělskou dceru „nepřiznávala“, protože jsem nechtěla dostávat druhé do rozpaků. Dnes už vás v klidu opravím a jsem na sebe pyšná, že si „to“ ustojím, že si ustojím sebe.

6. Ztráta mého dítěte je můj životní přelom, o kterým mluvím, píšu a jen tak se ho nezbavím. Vlastně se ho zbavit nejde. Připomínka mé životní rány ve formě jizvy, která zůstala, mě provází všude a její otisk je ve všem kdo jsem, jak žiju a co tvořím.

7. Díky smrti jsem přišla nejen o dítě, ale i o práci (abych se mohla navrátit k mé vášni – tanci) a pár přátel (děkuji všem, kteří mi zůstali). Pamatuji se, jak jsem šla týden po porodu podepsat výpověď jako na porážku (bez kompenzace), přišlo mi to tenkrát tak malicherné a neprioritní. A když je člověk najednou sám, tak zjistí, že největší dar, který mu byl dán, je ON SÁM a tak se ten vztah k sobě/k Vesmíru/Bohu/přírodě/Jednotě/Životu, může začít znovu budovat a spousty věcí mu docvakne a najednou už nežije život nevědomě, ale v plném vědomí, svědomí a souvislostech, protože už to nejde jinak.

8. Když tančím/zumbím, ať na mých lekcích nebo na pódiu při animaci/moderaci nebo nějaké akci, tak vypínám hlavu a propojuji se automaticky se svým srdcem a „s Tím nahoře“. Najednou to všechno proudí a jde to lehce a život sám se skrze mne projevuje. A já vím co říct, aby to mělo hloubku a zároveň to bylo slyšeno povrchem. Energie v těle funguje jako zářič a dobíječ všech těch baterií kolem mě. Prostě se to děje samo.


Pokračování příště. Díky za vaše naslouchání. I já ale ráda naslouchám, proto můžete nechat komentář zase vy pro mě.